Dlouho jsem se chystala napsat tenhle článek, ale nevěděla jsem, jak začít. Pořád dokola jsem mazala věty, protože žádná z nich mi nepřišla dost dobrá. Jak totiž psát o někom, kdo je dokonalý? Boha se nedá popsat slovy. Musíte poznat Jeho lásku. Teprve pak pochopíte, o čem mluvím. Pokud chcete najít k Němu cestu, možná vám pomůže příběh, který vám chci dneska vyprávět...
V sobotu jsem se trochu pohádala s přítelem. Tedy nebyla to přímo hádka, spíš malý problém, který jsem potřebovala vyřešit. Měla jsem plán, kvůli kterému nám něco nevyšlo. Nesměla jsem to prozradit, protože to bylo překvapení. Já viděla to dobré, věděla jsem, že nás čeká něco lepšího. Můj přítel viděl jen to, co nevyšlo. Večer jsme si psali, řešili to, ale najednou přestal odepisovat. Měla jsem strach. Nevěděla jsem co se děje. Zoufale jsem mu toužila říct pravdu, ale věděla jsem, že pokud to udělám, zkazím překvapení, které mám tak dokonale naplánované. Nemohla jsem usnout. Pořád jen zoufale čekala na jakoukoliv odpověď. Začala jsem být na něho zlá. Cítila jsem se ublíženě. Neměl právo mě ignorovat. Byl to náš společný problém, měli jsme ho řešit spolu.
Ráno mi napsal, že se mu to už o tom nechtělo mluvit. Potom se omlouval, ale já mu neměla co odpouštět. Nezlobila jsem se. Cítila jsem obrovskou lásku...
Možná si teď říkáte, co je to za nesmyslnou historku. Nudná, bez děje a bez pointy. Ztráta času.
Pro mě ale znamená hodně. Uvědomila mi, jak velký a dokonalý je Bůh!!
Má pro náš život dokonalý plán, který my neznáme. Díváme se na všechno jen ze svého úhlu pohledu. Můj přítel nevěděl, co chystám. Cítila jsem se hrozně, když jsem viděla, že je zklamaný a ani ho nenapadne, že na něho někde čeká něco lepšího. Jak se asi cítí Bůh? Jak často ho o něco prosíme, ale On nám to nedá. Ne proto, že nás nemá rád. Právě proto, že nás tolik miluje, že připravil něco mnohem lepšího. My jsme však netrpěliví, chceme všechno hned. Nedíváme se na to, že jeho nápady jsou lepší. Bůh jen čeká, aby jednoho dne mohl vyskočit a zakřičet: Překvapení!!
Jak asi se cítí, když všechno připraví, nachystá, doladí detaily a my odmítneme přijít. Vykašleme se na Něho jen proto, že nám nedal, to co jsme chtěli. Je jako dokonalý táta, který se odmítne s dítětem dívat na televizi, jen proto že koupil lístky do kina. Dítě se však urazí, zavře ve svém pokoji a celé překvapení zkazí. Přesně tak, jako my to děláme Bohu.
Další věc jsem si uvědomila, když mi můj přítel neodepisoval. Byla jsem zlá, zklamaná, zmatená. Pak mi došlo, jak často tohle dělám Bohu. Jak často se mu ozvu, ale pak najednou přestanu. Řeknu si, že už to prostě s ním nechci řešit. Ignoruji ho den, dva, týden. Jak se asi cítí, o čem přemýšlí. Možná je taky zmatený, zklamaný, ale nikdy není zlý. Nikdy mi nic nevyčítá. Když se ozvu, je prostě rád. Říká, že je tu pro mě. Přesto, že jsem se na něho vykašlala, vždycky čeká. Čeká, až zase zavolám, aby se mě mohl zeptat, jak se mám. Není to úžasné, dokonalé a krásné?! Bůh je určitě smutný, když problémy, které jsme měli řešit společně, si chci vyřešit bez Něho. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, nikdy jsem to nebrala jako něco důležitého. Teprve teď o víkendu, když jsem se v takové situaci ocitla, mi došlo, že to, co mi udělal přítel, já dělám Bohu skoro denně. Já jsem na přítele byla zlá, Bůh na mě nikdy!
Každý jsme kdysi byli v situaci, kdy jsme na někoho byli zlí, něco jsme mu vyčítali. Tisíckrát nás někdo zklamal, zranil, vysmál se nám. Každý den nám něco kazí náladu. Často jsme uražení, nezvedáme telefon, neodepisujeme na zprávy nebo vedeme tichou domácnost.
Pořád říkáme Bohu, jak špatný je, ale přemýšlíme někdy, jak by svět vypadal, kdyby jsme Bohem byli my? Podívejme se na svůj život. Nemá náhodou Bůh právo být na nás zlý, vyčítat nám něco. Nezklamali jsme ho snad tisíckrát, neranili ho a nevysmívali jsme se mu? Nekazíme Mu denně náladu tím, jak se chováme? Nemá náhodou právo být někdy uražený, ignorovat nás?
Přesto to nikdy nedělá! Nikdy nás neopouští, nikdy se nezlobí, nic nám nevyčítá. Pořád čeká až se zase ozveme, nikdy neignoruje naše prosby, nikdy nemá vypnutý telefon. Poslouchá nás ve dne i v noci. Tisíckrát jsme mu ublížili a zklamali Ho, ale On jakoby to neviděl. Přehlíží naše chyby, odpouští všechny hříchy a pořád nás miluje. I když jsme se k němu obrátili zády. Ještě máte pocit, že Bůh není dokonalý?
Podívejte se na svůj život a na to, jak se chováte k Bohu. Co byste udělali na Jeho místě? Milovali byste se tak, jak On miluje vás? Nebo byste už dávno ztratili nervy?
Neodsuzujme Boha, protože Jeho láska a trpělivost nemá žádné hranice. Raději se učme být jako On. Sama jsem to už tolikrát zkoušela. V každé situaci jsem si říkala, co by na mém místě udělal Ježíš? Jak by se zachoval? Tolikrát jsem zkoušela být jako On, chovat se k lidem se stejnou láskou, a tolikrát jsme selhala.
Už víte, proč Ho tolik obdivuji?
Není to žádná nesmyslná historka, já to chápu. Taky někdy cítím strach, když mi druzí neodepisují, často podléhám špatným emocím... A často stejně jako ty po nějaké době cítím jen úlevu, radost, nebo lásku.
OdpovědětVymazatJá stejně jako ty neoperuju větou "Bůh je zlý, není tu."
Já už jsem se naučila svěřovat Bohu svoje slabosti, hlavně tu jednu konkrétní. Paranoiu. Vždycky mu říkám, Pane ty mě znáš...
A věřím, že on mě zná, že ví, jaká jsem. Dost s tím v poslední době bojuju, a popravdě pozoruju jisté drobounké změny k lepšímu. Všímám si všech darů co mi dává, ale... popravdě, myslím, že boj s paranoiou, s neustálým strachováním se - to bude boj na celý život, s malomyslností, melancholií, a tak.
Snažím se. Ale už nikdy nechci udělat tu chybu a říct - tak, a teď jsem to zvládla, a už se tomu nikdy nepoddám.
Vím, že tyhle chyby mám a snažím se zaměřovat se na to dobré, snažím se spoléhat na šťastné konce a nedělat si starosti o zítřek.
Ukázalas mi zase jinou stranu mého vztahu s Bohem, ačkoliv je fakt, že o tom, jak se on cítí, často přemýšlím.
Asi je pravda, co mi řekla jedna má duchovní autorita. Nejlépe chápou Boží lásku děti, co mají dobré vztahy se svými otci.
To já nemám a proto je to pro mně obtížnější než pro jiné. Ale snažím se... aspoň teoreticky chápat, a rozumět.
Podle mě základním stavebním kamenem je empatie. Nelze budovat vztah s Bohem, aniž bychom se mu nesnažili porozumět, zkoušet se dívat jeho pohledem...
:D Občas si sama vyčítám, že s Bohem smlouvám jak na trhu...
Ale to pak není láska, to vím.
A pak mi také utkvěl v mysli verš 5 z Exodu, kapitoly 20: JÁ JSEM TVŮJ BŮH, BŮH ŽÁRLIVĚ MILUJÍCÍ.
:D Já vím, že žárlivost je často vnímaná ze zlého pohledu, ale já v tomhle vyznání nacházím uspokojení. Uspokojení z toho, že mě někdo miluje tak moc, že žárlí na vše, co mě od něj vzdaluje.
I z toho všeho můžeme číst Boží lásku. :)
Vím, že mám mnohé rezervy, to nepopírám. Ale pro Něj chci každý den ze sebe vydat to nejlepší, "polykám" nadávky, ofrfňování i únavu, víc se usmívám...
... a když cestuji domů a obdivuji se rozkvetlým stromům, vždycky si opakuji: "Jen pro tebe jsem nechal rozkést celou zem..." ;)
Požehnané Velikonoce, Anie.
Měj útěchu i radost v srdci. To vše ti Pán dá. :) ♥
Ať ti žehná! :)
Mockrát ti děkuji za krásná slova povzbuzení. "Jen pro tebe jsem nechal rozkvést celou zem..." - myslím, že od teď mě tahle věta často provázet. Moc ji potřebuji. Protože vím, že když se mu vzdaluji, přestávám věřit v Jeho lásku, pak často padám, nevím si rady a bloudím. Proto si chci každý den připomínat, co pro mně udělal! Chci cítit Jeho přítomnost ve svém životě. Chci se Mu odevzdat naplno. Někdy je to hodně těžké...Přesto se snažím každý den znova vstát a přiblížit se Mu alespoň trošku. Tobě Lillen taky přeji, abys nikdy neztrácela víru, abys vždy pamatovala, že On je tady. Je tu pro tebe, protože jsi jeho krásná princezna, kterou žárlivě miluje a chce pro ni to nejlepší!!
VymazatPáni. Myslím, že výsledné poskládání slov a vět vyjádřilo to, co jsi chtěla, rozhodně to na mě zapůsobilo. Nejsem věřící člověk, ale jsem otevřená myšlence, že někde "něco" je, říkám tomu pracovně Síla vesmíru nebo Osud. A je pravda, že právě když v životě narážím na překážky, na nepříjemné zkušenosti a podobně, říkám si, že to má svůj účel, že je to součástí cesty, která je pro mě nachystaná, má mi to něco dát, někam mě to nasměrovat.
OdpovědětVymazatMusel to být zvláštní pocit, když ses na základě této historky začala porovnávat s Bohem. Je to smutná pravda, že lidé se k Němu obrací většinou, když něco chtějí, a jak to nedostanou, jsou naštvaní, ale věřím tomu, že kolikrát sami nevíme, co je pro nás dobré. Doufejme, že někdo tam nahoře to ví a dá na naši cestu životem pozor.
Díky za námět k přemýšlení :)
Radko, jsem ráda, že můj článek na Tebe zapůsobil a měla jsi nad čím přemýšlet. Já nedoufám, že někdo tam nahoře je. Já to vím. Nebylo tomu tak vždy, hodně jsem si prošla, než jsem našla cestu k Bohu, ale dnes nemám žádné pochybnosti o tom, že můj Bůh je živý a milující. Cítím to každý den. Když jsem Mu blízko, cítím Jeho lásku, když se Mu vzdaluji, slyším, jak mě volá. Možná to zní jako bláznovství. Kdysi jsem to taky tak brala, ale teprve když jsem tomu dala šanci a uvěřila, pochopila jsem, co to znamená! Možná si k Bohu taky někdy najdeš cestu, kdo ví :) A kdybys měla někdy pocit, že jsi sama, ztracená a nechtěná, pamatuj že BŮH TĚ MOC MILUJE A NIKDY NEPŘESTANE!
Vymazat