18. října 2018

Slzy, pot a láska navždy!

Krásný den všem!

Je to už nějaký ten měsíc co jste si na blogu mohli přečíst článek Když vám Bůh dá skvělého muže... 
Psala jsem v něm o Boží lásce a mých zásnubách. A jelikož to byl ten nejkrásnější a zároveň nejbláznivější den v mém životě, rozhodla jsem se mu věnovat ještě jeden článek. Měla to být parodie, nadsázka, legrace založená na skutečných událostech. Žádný romantický doják. Jenže...

Tomu se říká láska💓


Máte rádi ten typ dovolené, kdy si odpočinete, vyspíte se dorůžova, někdo za vás připraví snídani snů a voňavou kávu ? Já taky. 

Pondělí ráno. Někteří ještě klidně pochrupovali, jiní se těžce zvedali z postele a chystali se do práce. A my jsme měli dovolenou. Těšila jsem se, až si odpočinu, konečně se pořádně vyspím...Ale ejhle můj milovaný měl geniální nápad jak mě po ránu zničit - Miláčku půjdeme se podívat na východ slunce? První myšlenka byla - On je tak úžasně romantický! To bude nádhera.
Jenže když do postele zalezete kolem půlnoci a ve čtyři vám začne zvonit budík, tak mi věřte, že v tuto chvíli máte chuť svého milovaného uškrtit a vyhodit oknem i s budíkem. Jenže rodiče vás učili, že tohle se nedělá - Miluj v dobrém i ve zlém.
Takže se vyhrabete z postele a snažíte se najít dveře do koupelny. Opláchnete se, čistíte si zuby a při tom vejráte na zombie, která na vás kouká ze zrcadla. Rozcuchané vlasy, otlačený polštář na pravé tváří a kruhy pod očima, které nezakryje ani korektor za dva tisíce. Vítejte v mém světe. Ale to ještě není zdaleka to nejhorší.... Když se konečně dáte jakž takž dohromady, silou vůle odeženete zbytky spánku a nahodíte úsměv, který říká: Miláčku všechno je zalité sluncem. Tohle je nejkrásnější ráno v mém životě. Vylezete z koupelny a on spí. Spííí?!Tak to si snad ze mě dělá srandu. Přiskočím k němu, strhnu z něho peřinu, skopnu ho z postele a křičím, ať laskavě vstane, že se jde na východ slunce! 

Máte rádi ranní procházky, jemný větřík ve vlasech a svěží vzduch, který naplňuje vaše plíce? Já taky.

Hrabeme se do kopce a já stěží popadám dech. Asi tu umřu. Tohle byl vážně blbej nápad. Můj milovaný se mě snaží obměkčit pomačkanou, napůl roztavenou fidorkou. Miláčku sněz něco, potřebuješ cukr, abys měla energii. Mám chuť křičet. To, co potřebuju, je zachumlat se do peřin s hrnkem horké aromatické kávy a bohatou snídani, kterou mi přinesou až do postele. Místo toho jsem prošla liduprázdným městem, všude okolo tma jako v pytli, a teď lezu po sjezdovce na nějaký pitomý kopec, jen abych viděla vycházet slunce, které při mém štěstí vyleze dřív, než se já stihnu vyškrábat nahoru a bude to všechno...no však víte kde.
Točí se mi hlava, jsem unavená, po zádech mi stéká vodopád potu, tričko se mi lepí k tělu, bolí mě každá kůstka. Proč jsme museli jít hned první den? Mé nerozchozené, nerozcvičené, zakrnělé svaly protestují. Přítel něco říká, ale už ho neposlouchám. Už půl hodiny mi opakuje, že je to jen kousek, že tam za chvíli budeme. Na tyhle pohádky jsem trochu stará, nemyslíš? Jenže pravdou je, že já asi vážně stárnu. Kdysi bych ten kopec vyběhla raz dva. Ale dneska? Jsem pomalejší než šnek, vždyť já víc stojím než jdu. Teď už lezu po čtyřech, ale obávám se, že k vrcholu se budu plazit. Tedy pokud tahle hora nějaký vrchol má, protože o tom začínám pochybovat.


























Máte rádi ten pocit, když jste vrcholu, všechno necháte za sebou a jen se kocháte úchvatným výhledem? Já taky.

Nemůžu tomu uvěřit! Nelhali. Ten kopec fakt nějaký vrchol má! Jsem šťastná jako blecha. Slunce se pomalu chystá vykouknout. Přítel mě vezme za ruku a vede k lavičce, ale já se mu vytrhnu a běžím k místu, odkud se mi zdá, že budou nejkrásnější fotky. Svět je zalitý sluncem, louka před námi se leskne. Je to jen rosa, ale připadá mi neuvěřitelně krásná. Jako by sem někdo vysypal tisíce diamantů. Fotím jako o závod. Už jsem dokonce zapomněla, že jsme tu dva. Chudák přítel, celé to vymyslel, přežil tu příšernou cestu na vrchol. Ano, jsem si vědoma toho, že se mnou to byl vážně horor. A místo abych ho objala, poděkovala mu, poseděla s ním na lavičce ( půl hodiny ji sušil, abych nemusela lézt dolů s mokrým zadkem), jsem mu utekla na rande s miláčkem foťáčkem. Ano přiznávám, svět mužů není procházka růžovou zahradou. Obzvlášť pokud jste muž někoho, jako jsem já. Stop! Nepředbíhejme, on to ještě žádný můj muž není. Ale když už jsem u toho...Sluneční paprsky tančící po vrcholcích hor mi doslova vyrazily dech. Stála jsem tam a snažila se všechnu tu krásnu zachytit navždy, když v tom mě vyrušil jeho hlas a já si uvědomila, že on tu ještě pořád je: Ani, můžeš se otočit? Na první pohled jsem asi působila, jako že jsem k tomu místu přirostla. Přeci jen od chvíle, co jsem začala fotit, jsem se prakticky nehnula z místa. Jako správný fotograf jsem přeci musela zachytit, každý nový paprsek, který mě polechtal po tváři.


Nakonec jsem se otočila. Klečel v mokré trávě, jeho krásné ořechové oči se na mě smály. Unavený a zpocený jako já, a přeci tak nádherný. V ruce držel jen prstýnek, ale já věděla, že v tu chvíli mi dal celé své srdce. Vezmeš si mě? Teď asi všichni čekají, že vykřičím ano, ano, ano. Ale já neřekla nic. Jen jsem si dřepla k němu a objala ho. Po tváři mi stékaly potůčky slzy a já věděla, že musím vypadat hrozně. V pohádkách holky mívají krásné šaty, jsou dokonalé upravené a nalíčené. Já byla rozcuchaná, zpocená, ubrečená, ale strašně šťastná. Věděla jsem, že tohle je láska. Bez přetvářky. Vezmeš si mě - tři slova, kterými řekl mnohem víc. Miluji tě takovou jaká jsi a budu tě milovat navždy. Nejen v dobrém, ale i ve zlém.V krásných bílých šatech i unavenou v propoceném tričku. Mohl jsem ti přinést obrovskou kytici, vzít tě na večeři při svíčkách, tančit s tebou uprostřed srdce z růžových okvětních lístků. Ale neudělal jsem to. Mám pro tebe jen prstýnek a sebe. Svoji lásku, svoje srdce a slunce, kterým ti chci říct, že ode dneška až po zbytek svého života se chci probouzet vedle tebe. Chci, aby tě moje láska hřála jako to slunce a provázela tě každý den. Ani, miluji tě a chci být tvůj manžel. Vezmeš si mě? 

Objímala jsem ho, smála se, brečela a najednou mi došlo, že jsem mu ještě neodpověděla. Hluboce jsem mu pohlédla do očí a řekla Ano.


1 komentář:

  1. :D :D :D On spíí :D tak to mě fakt rozesmálo.
    Moc krásné a dojemné :) A reálné. Takový je prostě život, lidský život. Překrásný i bez perel a briliantů a otupujícího luxusu. =)
    Bůh ti žehnej ve všem co děláš. L.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář :) Přeji krásný zbytek dne!