Existenciální kecy unavené mysli

V noci jsem spala dvě hodiny. Vypila jsem třetí kafe, a ve snaze najít motivaci k životu a probudit šedé buňky, jsem vyrazila na dlouhatánskou procházku.Venku je vážně krásně. Už cítím přicházet jaro. Ptáci zpívají a probouzejí přírodu k životu. Mě by možná taky probudili, ale dneska jdu jako barbar. Sluchátka v uších, a místo aby mi o krásném božím stvoření vyprávěly louky a lesy, dělá to Chris Tomlin, jehož dokonalý hlas mi připomíná, že Our God is greater...

Dívám se na pomalu zapadající slunce a hlavou se mi ženou podivně existenciální otázky. Výjimečně nepřemýšlím o nesmrtelnosti chrousta. Dnes mě víc zajímá proč jsem na světě já. Podivný jedinec ženského pohlaví, zástupce ohroženého druhu Homo Sapiens, vytlačovaného z planety Země novým druhem Homo Mobilus. Kdo doopravdy jsem? Kam vede moje cesta? Kde hledat štěstí? Otázky, na které obvykle narazíte pouze v motivačních knihách určených k hledání svého já, teď víří v mém mozku, a ne se jich zbavit. Možná je to tím, že u toho posledního kafe jsem si četla o tom, jak nebohý Eduard Delacroix shořel během popravy na elektrickém křesle, a možná jen moje únava a nedostatek spánku ve mě vyvolaly pocit, že moje Zelená Míle se blíží. Doufám, že ne. I když zítra mám schůzku s šéfem a možná budu ofiko bez práce. A jak se říká, bez práce nejsou koláče. A bez koláčů není svatba. A bez svatby nejsou děti. A bez děti není budoucnost. A už toho nech, protože to fakt nikoho nezajímá. Takže jen v rychlosti, k čemu jsem dospěla. Možná byste tu podivínku, která vám sem píše, chtěli poznat trochu víc, a možná by se i ona chtěla o sobě něco dozvědět. Tak proč to nespojit? Mohla bych pro vás připravit řadu článků o mě, abyste měli možnost mě poznat. Myslím, že i mně prospěje jednou za čas si sednout a trošku podumat o smyslu života.

Pokud tedy máte na mě nějaké otázky, zajímá vás můj názor na určité téma, neváhejte a napište mi buď sem do komentářů nebo na instagram :)