Příběh o dívce, která odmítla Jeho lano

Stála jsem a s úžasem hleděla na vrchol hory, částečně ukrytý mezi bílými mraky. Stejně bílými jako sníh všude okolo mě. Pohled, který se mi naskytl se nadá ani popsat. Měla jsem před sebou svůj vysněný cíl. Něco, po čem jsem toužila celý život. A ještě dnes to všechno bude moje. Udělala jsem první krok. Najednou mě z mého snění vyrušil protivný hlas. 

Dítě, zapomněla jsi lano! - Otočila jsem se. Za mnou běžel nějaký starý muž.
Neotravuj- odsekla jsem a vydala se dál po stezce. Byla jsem zlá na toho člověka, protože se opovážil vstoupit do krajiny, která toho dne patřila jenom mně. Po mé cestě nikdo stoupat nebude. Pohlédla jsem za sebe. Muž tam pořád stál a díval se na mě tím zvláštním pohledem.

Neslyšel jsi mě! Lano nepotřebuji! Tuhle horu zvládnu sama! - hodila jsem po něm nenávistným pohledem. A on najednou jakoby pochopil. Sklopil hlavu a pomalu se vydal nazpátek. Konečně jsem zůstala sama. Opět jsem se zasnila. Představovala jsem si, jak stojím na vrcholu té hory a dívám se dolů na zasněženou krajinu, a ostré skály. Cesta byla trochu strmá, ale přesto jsem první úsek překonala bez problému. Za chvíli jsem už prolézala mezi skálami. Sníh mi sahal po kolena a začala mi být zima. Přesto jsem se nenechala odradit a šla dál. Najednou cestička zmizela a přede mnou se objevila bílá stěna zasněžené hory. Začala jsem lézt. Stoupala jsem velmi pomalu a pečlivě hledala místa, kde bych se mohla zachytit. Najedou jsem šlápla do prázdna a cítila, jak se řítím dolů ze skály. Věděla jsem, že je konec. V poslední chvíli jsem si vzpomněla na starého člověka, který mi nabízel lano. Kdybych ho tehdy byla poslechla...

Tento krátký příběh, který jsem pro vás napsala je metaforou. Doopravdy se netýká dívky a starého muže, ale vztahu člověka a Boha. Mladá dívka má představovat lidstvo, které se žene za svými cíli, mnohdy naivními představami. Starý člověk zde představuje Boha, který nám nabízí lano, tedy pomoc, ochranu, jistotu. Bohužel my lidé, často odmítáme a jdeme si vlastními cestami. Jenomže neznáme dobře náš cíl, naší horu. Jenom Bůh ví, do čeho se to vlastně ženeme. A právě proto, že za každou cenu chceme Bohu dokázat, že jsme lepší, často nekončíme dobře. Jak se říká pýcha předchází pád...ale pořád je tady ještě to záchytné lano, které nám Bůh nabízí. Je jen na nás, jak se rozhodneme. Můžeme říct: Já ho nepotřebuji. Zvládnu to sám! anebo poděkovat Bohu za to, že je ochotný nám nabídnout svoji pomoc, protože s ní máme velkou šanci dojít k cíli. Nejsme stroje a sami dobře víme, jak dokážeme být slabí. Nebylo by dobré mít nějakou jistotu ve chvílích slabosti ?