Můj knižní příběh

Každý z nás je jiný. Lišíme se vzhledem, věkem, barvou kůže, ale také tím, co máme rádi. Jsou lidé, kteří čtení milují, jsou takoví, kterým to nevadí, ale najdou se tu i ti, kterým se při pohledu na knihu vybaví jen špatné vzpomínky na školu a povinnou četbu. Přesto ani jeden z nás není horší nebo lepší.
Často se mi stává, že slyším, že ti, co nečtou jsou hloupí,omezení nebo naopak, že čtenáři jsou uzavření ve svých knihách a neznají normální život. Proč se musíme pořád srovnávat s ostatními a myslet si, že když někdo není jako já, tak je hned horší? Každý z nás je výjimečný. To si pamatujte.

Já jsem byla dítě, které se pro knihy narodilo. Ráda jsem si je prohlížela a netrpělivě čekala, až konečně pochopím, co znamenají ty značky, ze kterých máma s tátou ukládají slova. Brzy jsem to pochopila a nadšeně se vrhla do svých prvních knih. Na rozdíl od mých sester jsem nikdy neřekla, že mě to nebaví nebo, že se mi nechce. Knihy jsem prostě zbožňovala. Nejvíc mě do čtení vtáhly knihy Rowlingové. Harryho Pottera jsem si zamilovala. Pamatuji si, že mě rodiče museli skoro násilím odtáhnout od knihy. Byla jsem schopná sedět celý den, nejíst, nepít, jenom číst. V té době knihy Rowlingové teprve vycházely, takže jsem na každý díl musela hodně dlouho čekat, a to nebylo jednoduché.

V pozdějších letech se moje láska ke knihám nezměnila. Přestože jsem byla v pubertě, knihy mě přitahovaly jako magnet. Když jsem si poprvé přinesla domů malou bílou průkazku se svým jménem, zářila jsem štěstím. Zapsala jsem se do knihovny! Ani na střední se nic nezměnilo. Na rozdíl od některých kamarádů, jsem se těšila, když jsme na hodinách probírali knihy z povinné četby. Ráda jsem si zapisovala zajímavé tipy a někdy ještě ten samý den běžela do knihovny. Ve čtvrtém ročníku, když všichni zoufale přemýšleli, které knihy na poslední chvíli přečíst, počítali strany, hledali filmy a hotové rozbory, já si lámala hlavu s tím, které knihy z té hromady přečtených si tam napsat. Měla jsem jich totiž dvakrát víc, než bylo potřeba. Po střední škole se z nakupování knih stala tradice. Z každého místa, které jsem navštívila, jsem si přivezla knížku. Tedy pokud tam bylo nějaké knihkupectví. Pokud jste teď přemýšleli, jak jsem to řešila z cizojazyčnou literaturou, odpověď je jednoduchá. Nijak. Od maturity jsem do zahraničí nejela.S přítelem jsme cestovali jen po České republice nebo Polsku, kde teď bydlím. Takže všechny knihy mám v češtině, v polštině a pár v angličtině.

Vysoká škola však všechno změnila. Na začátku prvního ročníku jsem se musela tzv. otrkat. Čekalo mě hodně zařizování, učila jsem se bydlet sama a k tomu všemu ve městě. Jelikož pocházím z vesnice, byla to pro mě změna.
V prvním ročníku jsem se snažila učit co nejlíp a četla hodně doporučené četby. Teprve později jsem zjistila, že to nebylo nutné. Zdá se, že ve druhém ročníku to mohlo být se čtením lepší. Opak je ale pravdou. Bylo to období, kdy jsem přečetla opravdu málo knih. Začala jsem totiž pracovat a nebylo to jednoduché skloubit všechno dohromady. Knihy prostě šly stranou.

Sice jsem měla na čtení času méně, ale začala jsem o to víc nakupovat. Na vesnici jsem si nikde koupit knihu nemohla, v okolních městech jsem sice měla možností víc, ale bylo to v době, kdy jsem byla na střední a knihy pro mě byly hodně drahé. Kapesné muselo stačit na hodně jiných věcí.
Velké město mi naopak přineslo hodně možností. V Polsku jsem objevila skvělé internetové obchody, kde mají knihy za velmi dobrou cenu, pár kamenných obchodů s levnými knihami. Náhodou jsem narazila také na facebookové stránky a začala nakupovat knihy od lidí. Jelikož jsem si je vyzvedávala osobně, ušetřila jsem na poštovném a zároveň to bylo dobrodružství. Mnohdy jsem jela na druhý konec města, neznámými cestami, a proto teď už o sobě můžu říct, že po dvou letech mám dokonalý přehled kam jet, čím jet a nemám strach, že zabloudím. Byla jsem totiž snad všude :D

Celou tu dobu jsem měla v hlavě jednu jedinou myšlenku. Založit si knižní blog. Doposud jsem psala na blog.cz, zveřejnila několik recenzí, ale nebylo to ono. Rozhodla jsem se pro velkou změnu a nový život s bloggerem. Už měsíc píšu hlavně recenze a články o knihách, ale není to takové, jak jsem si to představovala. Věděla jsem, že něco tomu chybí. Ale co? Pravdu jsem si uvědomila až po přečtení komentáře od Lillen. Byl to dlouhý komentář o štěstí, rodině, Bohu. Tehdy jsem si uvědomila, že to je to, co mi chybí. Vždycky jsem ráda psala pro lidi, jako je ona. Dávalo mi to pocit, že dělám něco užitečného, že mohu někomu vnést do života radost. Blogování mělo smysl a jasný cíl. Vždycky jsem říkala, že chci změnit svět, dělit se s lidmi svými postřehy a myšlenkami. Postupně jsem na to přestala mít čas a napsat něco o knize bylo jednodušší. Čtení mám ráda, takže téma se naskytlo samo. Píšu ráda o knihách, ale mám pocit, že to není ono. Možná si díky mně někdo koupí knihu, možná ho odradím, ale nic víc. Život mu tím nezměním.


Budu i nadále psát o knihách, ale chystám také stěhování. Poupravím starší články s mými myšlenkami a začnu psát nové. Budu dávat lidem radost, budu jim vyprávět o lásce a o Bohu. Já vím, že tohle možná taky není nejlepší způsob jak někomu změnit život, ale kdo ví. Naděje tu je a já se jí budu držet. Protože chci, aby lidé přemýšleli, aby hledali pravdu. Budu šťastná, pokud se najde alespoň jeden člověk, který mé články bude číst s radostí. Pak budu psát pro něho a budu psát s láskou. To, co mi chybí v recenzích jsou emoce. Ráda píšu věci, ze kterých je cítit něco víc. Nejen radost, někdy je potřeba i trochu toho smutku, aby člověk začal o sobě a o svém životě přemýšlet.
Nevím, jestli to potřebujete vy, ale já ano. A proto o tom chci zase psát. Protože to mi dává sílu, to mě naplňuje. 

Už dlouho jsem nenapsala žádnou báseň. Je na čase to napravit.   


5 komentářů:

  1. Super!!! Skvělé!
    Já na tvůj blog ráda chodím - i poté, co jsem svůj blog zamrazila (nechci říkat "navždy... jenom se cítím vyhasle, a bloudivě, a necítím potřebu psát), právě proto, že tu nacházím... všechno :)
    Filozofii, básně, filmy, recenze na knihy, úvahy, zamyšlení.
    Knižní blogy jsou fajn - ale aby mě zaujaly, potřebuju víc - potřebuju čas od času i deníkový zápisek, básničku... něco, čím se ten blog odliší.

    Jsem ráda, že tě můj komentář někam "popostrčil" :D a ráda o to víc, že jsem při komentování měla smíšené pocity... neboť jsem byla otevřenější než bývám normálně.
    Bůh tě opatruj, budu se těšit na další články :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chápu a doufám, že tady najdeš všechno co chceš, potřebuješ, co máš ráda a na co máš chuť :) A ještě jednou děkuji za popostrčení :)

      Vymazat
  2. PS: A můj život jsi už změnila. Už kdysi jsem řekla, že jsi plamínek světla, ukazuješ mi cestu, ukazuješ mi jiný pohled, který mnohdy nevidím, nebo vidět nechci... :) Ale když se nad tím pak zamyslím, uvědomím si, že jsem byla ve slepé uličce.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc pěkný článek :)
    S knihama to mám podobné. Měla jsem je ráda už od dětství- mamka mi vyprávěla jsem jsem vždy měla svou tašku plnou knih a tahala ji za sebou a chtěla vždy po někom starším ať se mnou čte. A když jsem se v pěti naučila tak nějak sama (mamka se to doučovala s bráchou potom co jsme přijeli z Řecka a já je u toho pozorovala a pak jsem z ničeho nic najednou začala číst cedule ve městě a bylo- prý pak učitelce v první třídě vadilo, že už to umím a nemá mě co učit a jsem napřed nad ostatními XD) Na kupování knih jsem nikdy prachy neměla, ale vždy jsem měla radost, když jsem novou knihu dostala a nebo objevila kouzlo antikvariátů, kdy se daj knihy sehnat za rozumnou cenu (to mi připomíná že jsem dlouho v žádném nebyla- měla bych to napravit :D) Ale knihovna mě vždy zachránila. A k maturitě jsme měla stejný "problém" všichni nevěděli co za knihy a jak to dohnat, já měla už načteno dopředu a netušila jsem co vlastně vybrat :). A teď mám zrovna takový čtecí blok- nějak mě čtení tolik netáhne jako dřív- ale vždy když najdu nějakou fajn knížku, užívám si to. Jen je můj život teď tak plnej že na čtení nemám ani čas ani náladu. Ale to zas přijde- a minimálně jednu knihu měsíčně přečtu určitě (jen že dříve to bylo tak pět XD). Tak uvidíme jak to budu mít teď na vejšce.
    A tobě jinak přeji hodně úspěchů se čtením, v životě a i na blogu-ať se ti na něm daří a přizpůsobíš si ho k obrazu svému. A věz že tvá slova lidi těší- já si tu třeba vždy moc ráda čtu- píšeš hezky ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji za krásný komentář :) Jsem ráda, že se ti tu líbí. Taková slova vždycky potěší. Jinak ten čtecí blog jsem začala mívat právě na vysoké, kdy na čtení moc času nebylo a když už byl, tak se mi nechtělo, jelikož jsem celý den seděla na přednáškách, pracovala nebo se učila. Pak se už člověku na ta písmenka ve volném čase moc koukat nechce a raději jsem volila dlouhý pokec se spolubydlící u pivka nebo nějaký ten seriál nebo film :)

      Vymazat

Děkuji za komentář :) Přeji krásný zbytek dne!