Můj knižní příběh

Každý z nás je jiný. Lišíme se vzhledem, věkem, barvou kůže, ale také tím, co máme rádi. Jsou lidé, kteří čtení milují, jsou takoví, kterým to nevadí, ale najdou se tu i ti, kterým se při pohledu na knihu vybaví jen špatné vzpomínky na školu a povinnou četbu. Přesto ani jeden z nás není horší nebo lepší.
Často se mi stává, že slyším, že ti, co nečtou jsou hloupí,omezení nebo naopak, že čtenáři jsou uzavření ve svých knihách a neznají normální život. Proč se musíme pořád srovnávat s ostatními a myslet si, že když někdo není jako já, tak je hned horší? Každý z nás je výjimečný. To si pamatujte.

Já jsem byla dítě, které se pro knihy narodilo. Ráda jsem si je prohlížela a netrpělivě čekala, až konečně pochopím, co znamenají ty značky, ze kterých máma s tátou ukládají slova. Brzy jsem to pochopila a nadšeně se vrhla do svých prvních knih. Na rozdíl od mých sester jsem nikdy neřekla, že mě to nebaví nebo, že se mi nechce. Knihy jsem prostě zbožňovala. Nejvíc mě do čtení vtáhly knihy Rowlingové. Harryho Pottera jsem si zamilovala. Pamatuji si, že mě rodiče museli skoro násilím odtáhnout od knihy. Byla jsem schopná sedět celý den, nejíst, nepít, jenom číst. V té době knihy Rowlingové teprve vycházely, takže jsem na každý díl musela hodně dlouho čekat, a to nebylo jednoduché.

V pozdějších letech se moje láska ke knihám nezměnila. Přestože jsem byla v pubertě, knihy mě přitahovaly jako magnet. Když jsem si poprvé přinesla domů malou bílou průkazku se svým jménem, zářila jsem štěstím. Zapsala jsem se do knihovny! Ani na střední se nic nezměnilo. Na rozdíl od některých kamarádů, jsem se těšila, když jsme na hodinách probírali knihy z povinné četby. Ráda jsem si zapisovala zajímavé tipy a někdy ještě ten samý den běžela do knihovny. Ve čtvrtém ročníku, když všichni zoufale přemýšleli, které knihy na poslední chvíli přečíst, počítali strany, hledali filmy a hotové rozbory, já si lámala hlavu s tím, které knihy z té hromady přečtených si tam napsat. Měla jsem jich totiž dvakrát víc, než bylo potřeba. Po střední škole se z nakupování knih stala tradice. Z každého místa, které jsem navštívila, jsem si přivezla knížku. Tedy pokud tam bylo nějaké knihkupectví. Pokud jste teď přemýšleli, jak jsem to řešila z cizojazyčnou literaturou, odpověď je jednoduchá. Nijak. Od maturity jsem do zahraničí nejela.S přítelem jsme cestovali jen po České republice nebo Polsku, kde teď bydlím. Takže všechny knihy mám v češtině, v polštině a pár v angličtině.

Vysoká škola však všechno změnila. Na začátku prvního ročníku jsem se musela tzv. otrkat. Čekalo mě hodně zařizování, učila jsem se bydlet sama a k tomu všemu ve městě. Jelikož pocházím z vesnice, byla to pro mě změna.
V prvním ročníku jsem se snažila učit co nejlíp a četla hodně doporučené četby. Teprve později jsem zjistila, že to nebylo nutné. Zdá se, že ve druhém ročníku to mohlo být se čtením lepší. Opak je ale pravdou. Bylo to období, kdy jsem přečetla opravdu málo knih. Začala jsem totiž pracovat a nebylo to jednoduché skloubit všechno dohromady. Knihy prostě šly stranou.

Sice jsem měla na čtení času méně, ale začala jsem o to víc nakupovat. Na vesnici jsem si nikde koupit knihu nemohla, v okolních městech jsem sice měla možností víc, ale bylo to v době, kdy jsem byla na střední a knihy pro mě byly hodně drahé. Kapesné muselo stačit na hodně jiných věcí.
Velké město mi naopak přineslo hodně možností. V Polsku jsem objevila skvělé internetové obchody, kde mají knihy za velmi dobrou cenu, pár kamenných obchodů s levnými knihami. Náhodou jsem narazila také na facebookové stránky a začala nakupovat knihy od lidí. Jelikož jsem si je vyzvedávala osobně, ušetřila jsem na poštovném a zároveň to bylo dobrodružství. Mnohdy jsem jela na druhý konec města, neznámými cestami, a proto teď už o sobě můžu říct, že po dvou letech mám dokonalý přehled kam jet, čím jet a nemám strach, že zabloudím. Byla jsem totiž snad všude :D

Celou tu dobu jsem měla v hlavě jednu jedinou myšlenku. Založit si knižní blog. Doposud jsem psala na blog.cz, zveřejnila několik recenzí, ale nebylo to ono. Rozhodla jsem se pro velkou změnu a nový život s bloggerem. Už měsíc píšu hlavně recenze a články o knihách, ale není to takové, jak jsem si to představovala. Věděla jsem, že něco tomu chybí. Ale co? Pravdu jsem si uvědomila až po přečtení komentáře od Lillen. Byl to dlouhý komentář o štěstí, rodině, Bohu. Tehdy jsem si uvědomila, že to je to, co mi chybí. Vždycky jsem ráda psala pro lidi, jako je ona. Dávalo mi to pocit, že dělám něco užitečného, že mohu někomu vnést do života radost. Blogování mělo smysl a jasný cíl. Vždycky jsem říkala, že chci změnit svět, dělit se s lidmi svými postřehy a myšlenkami. Postupně jsem na to přestala mít čas a napsat něco o knize bylo jednodušší. Čtení mám ráda, takže téma se naskytlo samo. Píšu ráda o knihách, ale mám pocit, že to není ono. Možná si díky mně někdo koupí knihu, možná ho odradím, ale nic víc. Život mu tím nezměním.

Budu i nadále psát o knihách, ale chystám také stěhování. Poupravím starší články s mými myšlenkami a začnu psát nové. Budu dávat lidem radost, budu jim vyprávět o lásce a o Bohu. Já vím, že tohle možná taky není nejlepší způsob jak někomu změnit život, ale kdo ví. Naděje tu je a já se jí budu držet. Protože chci, aby lidé přemýšleli, aby hledali pravdu. Budu šťastná, pokud se najde alespoň jeden člověk, který mé články bude číst s radostí. Pak budu psát pro něho a budu psát s láskou. To, co mi chybí v recenzích jsou emoce. Ráda píšu věci, ze kterých je cítit něco víc. Nejen radost, někdy je potřeba i trochu toho smutku, aby člověk začal o sobě a o svém životě přemýšlet.
Nevím, jestli to potřebujete vy, ale já ano. A proto o tom chci zase psát. Protože to mi dává sílu, to mě naplňuje. 

Už dlouho jsem nenapsala žádnou báseň. Je na čase to napravit.