Když jsem byla malá, ráda jsem si hrála venku, blbla na kole. Domů jsem se vracela sice s odřenými koleny, ale šťastná. Dělala jsem si loďky z různých kusů dřeva, vařila polévku s hlíny a sbírala různé brouky do kyblíku. Připravovala jsem jim podestýlku s hlíny, trávy a kamínků a pak je hodinami pozorovala. Jednou se nám na zahradě zabydlely žáby a já jim udělala bazén z velkého kelímku. A věřte nebo ne, ony tam opravdu chodily plavat! Byly to opravdu šťastné okamžiky mého života.
Doma jsme měli jeden počítač, na který jsme mohly se sestrou jen na hodinku denně, někdy ani to ne. Ale bylo to fajn. Svůj první mobil jsem dostala sice brzy, ale bylo to proto, že jsem chodila sama domů. Rodiče mi vysvětlili-zmáčkneš dlouze 2, voláš taťkovi. Zmáčkneš 3, voláš mamce.
Pak jsem se postupně naučila další skvělé funkce, jako nahrávání zvuku, nebo změna tapety. To bylo prakticky všechno, co můj mobil dokázal. Kliknout na ikonku internetu jsem nesměla, protože by se rodiče nedoplatili....
A dneska? Dnešní děti vědí o různých aplikacích víc než já, své profily mají snad všude.
Jenom ne v albumu s fotkami. V minulém roce jsem jela jako noční hlídač a vychovatelka s dětmi na školu v přírodě. Musím se přiznat, že jsem byla docela v šoku. Čekala jsem, že děti v noci budou zlobit, ale ne takovým způsobem. Vzpomínala jsem na dobu, kdy jsem byla v jejich věku a tajně jsme se v noci plížili z pokoje a navštěvovali ostatní kamarády. Bohužel, tahle doba je dávno pryč. Dnešní děti už neznají to kouzlo, to šimrání v břiše a myšlenku: Co když se objeví učitelka?
Opravdu jsem byla v šoku, když o půlnoci v pokoji kluků začal zvonit budík. Čekala jsem, že se něco bude dít, myšky vylezou z nory. Nic. Když jsem jim vlezla do pokoje a zeptala se, co se tu děje, uslyšela jsem - Paní, teď je nejrychlejší wifi a konečně si můžeme zahrát hru.
Opravdu jsem byla v šoku, když o půlnoci v pokoji kluků začal zvonit budík. Čekala jsem, že se něco bude dít, myšky vylezou z nory. Nic. Když jsem jim vlezla do pokoje a zeptala se, co se tu děje, uslyšela jsem - Paní, teď je nejrychlejší wifi a konečně si můžeme zahrát hru.
Kdysi lidé měli pár skvělých přátel. Dnes jich máme na facebooku tisíce, a většinu z nich ani pořádně neznáme. Kdysi se lidé scházeli v kavárnách, v divadle, na koncertě. My dnes píšeme smsky, voláme nebo chatujeme. Mluvit spolu skoro nemluvíme, protože nám do sluchátek řve hudba a toho druhého prostě neslyšíme. Virtuální svět nás pohlcuje. Žijeme v době, kdy na všechno máme aplikace.
Děsím se toho, že přijde den, kdy bez nich nezvládneme udělat nic...
Je to... je to divná doba.
OdpovědětVymazatObčas si říkám, že bych radši žila v minulosti - ne ve dvacátém století - ale ještě dřív. Vím, že každá doba měla svoje plusy, a měla i minusy... ale tohle je vážně divná doba.
Přála bych si, opravdu bych si přála, abych jednou, až budu mít děti, vydržela, nepovolila, a první mobil jim pořídila až v osmi letech... a vlastní počítač? Ještě později.
Já měla počítač o který jsem se dělila s bratrem, až od desíti nebo jedenácti let. A internet jsme doma zavedli až v mých třinácti, nebo čtrnácti - a to jsem i na naší vesnici byla spíš výjimka. Ale nelituju, vůbec nelituju.
Je to tak. Nemám nic proti technice a pokroku, fakt ne. Ale někdy se mi zdá, že už je toho až příliš. Všichni si fotí jídlo, fotí se selfíčka... lidi ani nejsou schopní si spolu popovídat. Uvidíme, co nás ještě čeká ;)
Hezký víkend, Anie :)
Někdy mám pocit, že se lidé zbláznili. S tím jídle a selfíčky máš naprostou pravdu. Z některých fotek mi přechází zrak...
VymazatOno je to těžko, vše má své pro a proti. Každopádně za sebe můžu říct, že jsem velice ráda, že jsem vyrůstala bez internetu. Domů se chodilo, když se začalo stmívat, s odřenýma kolenama a spoustou zážitků.
OdpovědětVymazatSamozřejmě, pokrok nezastavíme a má hodně kladných stránek. Jen mě mrzí, že na sebe lidé nemají tolik času, a že rodiče místo si s dětmi hrát jím zapnou počítač...
Vymazatno jasně, to je pak mazec, děcka ještě nechodí ani do školy a už prosedí hodiny u tabletu a počítače, hlavně aby "neotravovaly" rodiče. Ono to celkově vypadá i tragicky, jak člověk vejde do hospody a lidi místo komunikace sedí a čumí do mobilu. V tom jsem s tebou za jedno ;-)
VymazatJá, jako sítě narozené v tomto století mám co říkat, ale souhlasím. Vzpomínám si na ty časy, co popisuješ. A teď, o odpoledních přestávkách si za školou hrajeme, že stavíme bunkry a schováváme se v nich. Když tam příjdou mladší děti (tak 8 let),začnou se nám smát, že jsme nemoderní atd. Dokonce i učitelé si myslí, že nejsme v pořádku. Nevím proč.. Co je na tom, když si ve 14 hrajeme na Harryho Pottera nebo na Marvel? Sakra, to mě tak štve ._.
OdpovědětVymazatNení na tom nic špatného. Je jen dobře, že umíte žít mimo virtuální svět, bavit se na čerstvém vzduchu a máte skvělou partu. Jen škoda těch mladších dětí. A učitelé by vás měli podporovat a jiné děti vést k podobným hrám a ne se na vás dívat divně. Ach jo, kde to žijeme :/
VymazatTak s tou historkou s wifi jsi mě dostala :D
OdpovědětVymazatPrvní mobil jsem dostala v sedmé třídě, vlastní notebook až díky nástupu na vysokou školu. Hráli jsme si s děckama "kolem baráku" a chodili se ukazovat mamce, že jsme v pořádku. Bohužel, dnes se toho mnohem víc děje u počítačů a na internetu, ale nic s tím nejspíš nenaděláme, naše rodiče si taky určitě říkali, jak jsme divná generace, roky plynou, doba se mění.
x
Líbí se mi tvůj blog, ještě se tu porozhlédnu, ale myslím, že vzhledem k zaměření to bude můj šálek čaje. Kdyžtak mrkni ke mně, třeba se ti taky bude líbit, budu ráda za návštěvu.
www.introvertnisvet.blogspot.cz
Naprosto souhlasím. Vlastně jsem se nikdy neptala rodičů, co si myslí o naší generaci :) Jsem ráda, že se ti blog líbí. Ráda se k tobě mrknu :)
Vymazat(bože píšu to zas napodruhý, já si to tady vždy smažu XD)
OdpovědětVymazatMáš celkem pravdu. Já dostala svůj první mobil asi tak ve třetí třídě a neměl skoro nic, ani fotit, ale cejtila jsem se jako frajerka, protože jsem měla jako první z rodiny barevnej dispej :D. A to s tím internetem jsem měla podobně, pamatuju si jak jsem na to někdy nechtěně klikla a myslela jsem si že nastal konec světa a snažila jsem se to co nejrychlejc vypnout :D. Škoda že dnešní děti a vlastni i dospělí a všichni jsou až moc na mobilech a na netu- mělo to sloužit k lepší komunikaci, ale spíš ji to ničí.
Ale neviděla bych to zas tak tragicky- já sama se scházím s přáteli na kafi nebo v někdy v hospůdce a mobil a net nám slouží jen k tomu abychom se domluvili kdy a kde nebo když se chceme spojit, pokud nemáme jak jinak. K tomu je to dobré, ulehčuje to různé věci, ale nesmí se to přehánět. I tak ale není nad osobní setkání- tomu se nic nevyrovná. To budu vždy upřednostňovat a mobil a net využiju jen na domluvení a sem tam komunikaci- není to totiž ono :)
Děkuji za hezký, dlouhý komentář. Máš pravdu, v něčem to je dobré, ulehčuje komunikaci ale nesmí se to přehánět :)
VymazatZaujal mě argument těch milých dětiček - je vidět, že nejsou žádní blbci a že mají schopnost logického úsudku. :-) A opravdu jsou jinde, než jsme jako děti byli my. A přestože ten slavný pokrokk nezastavím, trochu je mi těch děcek líto, protože přicházejí o kouzlo dětství. Ale zase, ony to neví a jsou ve svém technickém světě spokojené.
OdpovědětVymazatTaky jsem zažila dětství bez těchto technických vychytávek a ve své podstatě jsme byli šťastnější, spokojenější a taky zdravější z pohybu. Ale říkám si, byli bychom takoví, kdybychom měli možnost dostupnosti počítače a internetu? Neseděli bychom za těmi obrazovkami a klávesnicemi stejně uhranutě jako dnešní děti?
Sama si nejsem jistá, jak bych si odpověděla. :-)
P.S. líbí se mi ten obrázek - vlastní?
Děkuji za názor. Máš pravdu, nejspíš bychom byli úplně stejní. Jinak obrázek je vlastní :) Jsem ráda, že se ti líbí.
VymazatTak to se opravdu boj, pracuji 11 let na jedné ZDŠ a je to tragédie. Prvostupňoví říkají deváťákům "hele vole uhni" atd. Dřív se prckové druhého stupně báli, dnes ne a ještě tykají učitelkám, protože jsou přeci kámoši, mé....
OdpovědětVymazatNo sama si pamatuji, jak jsem kolem těch starších vždycky procházela opatrně, vypadali tak dospěle a já se při nich cítila tak malá...ale dneska si už ty děti opravdu hodně dovolují. Přesně vím, o čem mluvíš. I já jsem zažila,že si na mě dovolovaly o 10 let mladší děti. Což opravdu není příjemné a co teprve, kdy jsi jejich učitelka. Určitě to chce pevné nervy!
Vymazat