30. srpna 2016

Ztracená v myšlenkách

Je večer a já přemýšlím...O životě a smrti, o lásce a zklamání, o všem co se v posledních dvou měsících stalo. Prohledávám články na svém předchozím blogu a stěhuji je sem. Protože je chci mít pohromadě, protože to jsou důležité myšlenky, protože mi na nich záleží. Protože je v nich kousek mě. Nemůžu je jen tak zahodit a zapomenout je. Musí být pohromadě s ostatními.
Článek, který si za chvíli přečtete jsem psala 30. srpna 2015 roku. Přesně před rokem. (Mě samotnou to teď překvapilo, doteď jsem to netušila) A přesně dnes mám úplně stejné pocity jako tehdy. Nevím, jestli je to náhoda, nebo ne? Já vlastně ani nevím, jestli na náhody věřím. Vím jen, že v tom článku je velký kus pravdy a velký kus mého srdce.  



Neumím bez ní žít. Jsme nerozlučná dvojka. Milujeme se. Beru ji s sebou do postele, cestujeme společně, proháníme se s vysavačem a řádíme v kuchyni. Nedovedu si bez ní svůj život představit. Bez hudby se prostě nedá žít.
Každý den, když dělám oběd, poslouchám rádio. Poslední dobou pořád hraje písnička Celibát. Já pak stojím, v jedné ruce pánev, v druhé vařečka a přemýšlím o životě a o tom, kolik pravdy je v těch slovech...



Chceš dál spát spolu za celibát,
za moudrost bláznit, za ticho řvát.
Za víru ptát se a za pravdu lhát,
a za život umírat.

Chceš dál spát spolu za celibát,
za moudrost bláznit, za mír se rvát.
Za víru se ptát,
a za vítězství ani jednou nevyhrát...

Chceš dál spát spolu za celibát,
za moudrost bláznit, za ticho řvát.
Za víru ptát se a za pravdu lhát,
a za život umírat.

Kolikrát křičíme, že chceme ticho ?
Kolikrát bojujeme za mír ?
Kolikrát říkáme, že věříme v Boha,
ale přitom se pořád ptáme proč se určité věci dějí ?
Kolikrát děláme všechno úplně jinak než chceme ?

Tato písnička mi mluví úplně z duše.
Tolikrát chci říct ne, ale říkám ano.
Tolikrát kříčím, že toužím po tichu.
Tolikrát mám chuť vraždit jen proto, že jsem proti násilí.
Tolikrát chci zůstat, ale utíkám.
A to všechno jen proto, že chci zničit sebe,
abych mohla probudit k životu mé já.

Nikoho nenutím to pochopit.
Jsem jiná, ale jsem to já.
Pro někoho tajemná, pro někoho podivínka.
Pro někoho upřímná, pro někoho herečka.
Pro někoho, přítelkyně, pro někoho mrcha.

Pro NĚHO dcera,JEHO dcera.
A jen JEHO názor mě zajímá.
Jen pro NĚHO se chci smát,
a pro NĚHO plakat.

Protože jenom ON ví, kdo jsem,
kolik bolestí může znést mé srdce.
Jen ON ví, že nic není tak jak vypadá,
a že pod slupkou naivního dítěte
je žená, která ztratila iluze o dokonalém světě.

Jenom pro NĚHO chci dýchat.
Protože jen ON mi dává vzduch !


7 komentářů:

  1. Pamatuji si tenhle tvůj článek.
    Doufám, že nejsi nešťastná, nebo smutná, to by mě trápilo! Ty jsi můj plamínek světla, a plamínek musí dýchat, radovat se, žít... - i když projasňuje tmu.
    Prosím, buď šťastná. Prosím Boha, ať ti dá štěstí a radost.

    Tu písničku znám, mám ji ráda, taky si ji občas poslechnu, a musím se přiznat, že jsem si hledala tvůj starý článek, abych si přečetla, jak jsem na ni tehdy reagovala.

    Jo... realita vztahu, obětování se. Pořád se na to tak dívám. Komplikace a složitost dnešní doby - tak to na mě působí ;)

    Napsala jsi to hezky. Pořád dokola si pročítám posledních pět odstavců a přemýšlím nad nimi.
    Myslím, že to mám možná podobně :D
    Jen ve mně se to naivní dítě a žena bez iluzí pořád pere...
    Někdy si myslím, že mě žádná budoucnost nečeká, že zůstanu sama, ve tmě, v osamění, a budu se jen z dálky dívat na jiné lidi, tiše jim závidět i přát (přát jim to štěstí)... a jindy doufám, věřím... věřím, že Bůh přece ví, po čem toužím. A že jednou... to třeba dostanu - a nebo jako milující otec VÍ, proč mi to nechce dát, a nejsem prostě jen... "vyděděný marnotratný "syn" - teda dcera" ;) - ale dítě, které je přijímáno... milováno.
    Problémy komplikované osobnosti :D

    Měj se moc moc krásně. Ať ti v životě svítí slunce tak, jako ty rozzařuješ život mně.
    Ať máš v srdci Jeho pokoj, jeho Lásku - ať tě ta Láska provází.


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neboj se. Bůh jistě ví, po čem toužíš. Jenom čeká na ten správný okamžik, aby tě, jako svoji milovanou dceru jak se patří překvapil a udělal šťastnou!! Miluje Tě a ví, co je pro tebe nejlepší !! Mě tahal dva roky prapodivnými cestami jen aby mě dovedl na správné místo k muži, kterého pro mě připravil :) Taky tě to čeká. Možná, že už jsi dokonce na cestě, jenom o tom ještě nevíš!

      Vymazat
    2. Přeji si, abys měla pravdu. Děkuji za tvá slova, hodně pro mě znamenají :) I tvá zkušenost. :)
      ♥ Lillen

      Vymazat
  2. Je to zajímavý článek, zajímavá úvaha a myšlenka a je dobře, že jsi ji přenesla i sem. Srování, jak ses cítila před rokem a jak se cítíš dnes. A ještě zvláštnější, že máš stejný pocit jako tehdy.
    V té básni je spousta hledání a spousta paradoxů. Ale život takovej vlastně je. Nic není jednoduché a už vůbec ne všechno, co si nalinkujeme, nám vyjde. A někdy se zbytečně vysilujeme zápasem s nemožným osudem - a přitom stačí, nechat věci plynout a ony někdy vykrystalizují samy.
    Jak říká jedno rčení:
    Bože, dej, ať mám sílu změnit to, co změnit můžu.
    Dej, ať mám sílu přijmout to, co změnit nemohu.
    A bože, dej, ať rozeznám jedno od druhého.

    Tobě přeji totéž, milá Annie. Sílu změnit to, co změnit můžeš, sílu přijmout to, co změnit nemůžeš - a schopnost rozeznat jedno od druhého. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji. Kéž bych to dokázala. Zatím pořád doufám, že něco změnit můžu, ale je to běh na opravdu dlouhou trať, takže se samozřejmě pojí se skvělými výsledky ale také mnohá pády. To, že jsem před rokem měla stejný pocit se pojí s jednou události, která se u nás každý rok koná. V minulém roce to byla katastrofa a letos jsem se opravdu těšila, že budu dobře naladěná a všechno bude skvělé. Bohužel nic nebylo jak jsem si naplánovala, ba naopak. Katastrofa se opakovala a já si teď říkám - Proč si to děláš holka ? Nebylo lepší sedět doma na zadku ?
      Jak se říká, co očí nevidí, to srdce nebolí...ale je tu to ALE

      Vymazat
    2. Něco prostě trvá dýl... a je to k neunesení zdlouhavé. Ale připadá mi, že všechno má svůj nějaký význam, i když u některých věcíc jsem ani dodnes nepřišla na to, jaký význam měly. Něco je prostě zbytečného. Ale zase, ani tím zbytečným bychom se neměli nechat udusat a převálcovat. Jsou věci, které fakt neovlivníme, ale co můžeme ovlivnit je, jestli se tím necháme zdolat nebo ne. Jestli se tím budeme trápit nebo ne. A pokud se tím trápíme, jestli se tím hodláme trápit do konce svých dnů nebo ne... :-)
      Já se rozhodla, že se nebudu věcmi trápit víc , než je potřeba, a to ani věcmi, které mě nepříjemně zaskočí. Nestojí to za to. A jestli mě něco bude někdy bolet, tak ano, kus času tomu vymezím (city se fakt nedají řídit na povel), ale pak to odkopnu jako přebytečnou veteš. Ono to totiž jde, pustit věci k vodě.
      Ta vaše událost byla pro tebe asi ještě živá a bolavá, ale ani tohle nebude trvat věčně, uvidíš. Za rok už to možná budeš vnímat jinak...

      Vymazat
    3. Van, mockrát děkuji za krásná slova povzbuzení. Máš pravdu. Některé věci je zbytečné řešit a trápit se nimi. Jsem zvědavá, jak to budu vnímat za rok :)

      Vymazat

Děkuji za komentář :) Přeji krásný zbytek dne!