Vzpomínky na dětství

 


Vzpomínky na dětství, jsou jako křišťálová studna uvnitř vyprahlé pouště. 
Dřív nebo později si každý z nás rád zavzpomíná na oblíbené chvíle z dětství. Každý má totiž takový okamžik, na který nechce nikdy zapomenout. Ať už je to první návštěva ZOO, první dovolená u moře nebo obyčejné vaření polévky z trávy a hlíny, jsou to okamžiky, které vám nikdo nevezme.
Nezapomínejme na ně!

Dneska jsem si pro vás připravila ukázku obrázků, které jsem sice kreslila už dávno, ale vzpomínám si ně stejně jako na mnoho skvělých okamžiků z mého dětství. Jsou to obyčejné rychle kresby tužkou, ale přesto je mám moc ráda. Mají v sobě něco pozitivního, nějakou tu vzpomínku na dětství, bezstarostný život plný pohádek a hraní.

A co vy? Jaké jsou vaše nejkrásnější vzpomínky na dětství? Pochlubte se, ráda si je přečtu :) 




4 komentáře:

  1. Tohles malovala jako dítě?!
    Tak to zírám teda...
    Já musím s politováním říct, že jsem vždycky byla tak sebekritická, že jsem drtivou většinu (vlastně asi všechny) starší kresby a výtvory zničila - pokud nebyly opravdu dobré - nejstarší věci mám až od věku kolem 13...
    Prostě vím, že jsem si myslela, že nejsou hezké, jsou velice nedokonalé až ošklivé.. a tak jsem se jich zbavila.
    Teď je mi to někdy i líto, ale vím, že taková jsem.
    Vždycky po nějaké době s odstupem v těch věcech vidím chyby...

    Teď jsem listovala svým památníkem ze školních lavic, přejížděla prsty po kresbách, po nalepeném andělovi od člověka, kterého jsem jako dítě velice milovala, obdivovala, respektovala...
    Jsem moc ráda, že ten památník mám. A narazila jsem tam na obrázky od tehdy desetiletých, jedenáctiletých dětí... Mám tam jednu vílu Amálku - a ta mi vyrazila dech. Té dívce tehdy bylo jedenáct let - a ta kresba je krásnější než všechno, co jsem kdy já ve svých 20 letech nakreslila ;)

    Někdo prostě od Boha ten dar má... říkám to proto, že jestli jsi takhle kreslila jako dítě, tak máš opravdu můj VELKÝ respekt a obdiv.

    Se vzpomínkami je to těžké. Bez přemýšlení bych vychrlila tu nejstarší a nejděsivější... ale tu nejšťastnější?
    Je to pro mě složité. Brzy mi umřel táta - a já si moc zpět do té doby nevzpomínám. Bohužel. A říct, kdy jsem byla doopravdy šťastná - v šesti a více letech, mi připadá jako... urážka.

    Měla jsem ale hezké dětství. Myslím si, že z toho, co "bylo", co jsme z nebe "dostali" mi matka i prarodiče zvládli vytvořit nádherné vzpomínky...
    A za to jsem moc vděčná.

    Občas se mi mihnou pamětí vzpomínky na tátu, na toho vzpomínám moc ráda... Byla jsem ráda u dědečka a babičky...
    Je zajímavé, že kdybych měla říct, kdy jsem byla opravdu šťastná, tak bych řekla - že opravdu šťastná jsem začala bývat až během dospívání a později. Sice přišly období melancholií a depresí - ale taky štěstí, pocitu Boží blízkosti - a tu já začala víc, a silněji vnímat až právě jako starší. A to jsou moje nejšťastnější vzpomínky, které si uchovám.

    Vzpomínám si, jak jsem "byla donucená hrát" jako osmiletá princeznu v pohádce o Princi Bajajovi, a že já, která jsem se vždycky - už od doby, co jsem začala trochu přemýšlet o kráse a tak, považovala za "nehezkou" - jsem byla vybraná abych hrála tu nejhezčí princeznu...
    Vzpomínám si na lezení na stromech, na stavění úkrytů z listí, klacíků, větví... s mou tehdejší nejlepší kamarádkou...
    Z dětství si vybavuju spíš "krásu", "spokojenost", to, co mě potěší, vykouzlí mi úsměv na rtech, než ŠTĚSTÍ.
    To si spojuju spíš s pocity od 15 nahoru... :)

    Nezlob se na mě za upřímnost... někdy si sama připadám nevděčně... ale tohle je, jak to cítím. Opravdové štěstí, opravdový pokoj, mi uměl dát jen Bůh... to zatím nikdo z lidí kolem mě nesvedl - a možná, že je to tak dobře. Jsem za lidi kolem sebe vděčná, mám je ráda, ráda s nimi trávím svůj čas, ale sama tak nějak cítím, že šťastná jsem jedině tehdy, když jsem s Bohem - ať už jsem ve svém pokoji, procházím se loukami a po polích... po ulicích... sedím u stolu na koleji nebo v křesle ve školní knihovně...

    Omlouvám se za sáhodlouhý komentář... a za upřímnost :), pokud se někoho dotkne.

    Měj krásný den, krásný týden, krásné prázdniny. Ze srdce ti to přeji.
    Bůh tě provázej na všech cestách, po kterých půjdeš.
    ♥♥
    Lillen

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lillen, tato kresba není z dětství, je asi z období dospívání, ale prostě ty pohádkové postavičky mi dětství připomněly. Napsala jsi to nádherně a je krásné, že ti Bůh dal to opravdové štěstí. Já to mám podobně. V dětství jsem prožila hodně krásných ale i méně příjemných chvil. Ale to opravdové štěstí jsem pocítila teprve, když jsem poznala Boha. Protože on mě naučil, že když jsem sama, tak vlastně sama nejsem. V těch nejhorších chvílích, kdy si připadám na dně, vím, že tu je a vlastně jsem šťastná, protože vím, že každý pád tu je proto, abych mu zase mohla být blíž. S ním jsem OPRAVDU šťastná. Takže se neomlouvej, protože přesně vím, o čem píšeš, jak to myslíš.
      Jsem strašně ráda, že v našem ateistickém Česku jsou ještě lidé, kteří věří.
      Bůh ti žehnej Lillen! Určitě má z tebe obrovskou radost !!!

      Vymazat
  2. Moc pěkné vzpomínky a líbí se mi tvůj blog :) Ať se ti daří, přeju krásný den a budu ráda, když se ke mě taky mrkneš ♥

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář :) Přeji krásný zbytek dne!